Insolvenční tým DRV pod vedením partnera Dušana Dvořáka v krátké době zaznamenal dva úspěchy při zastupování klientů před Nejvyšším soudem, který vyhověl dvěma dovoláním v insolvenční problematice.
V usnesení sp.zn. 29 Cdo 4524/2017 dal Nejvyšší soud za pravdu stanovisku, že účinností reorganizačního plánu zaniká v souladu s ustanovením § 356 odst. 1 insolvenčního zákona i příslušenství pohledávky, kterou by věřitel (žalobce) musel uplatnit v insolvenčním řízení vůči dlužníku (žalovanému) přihláškou, a to i v případě, že se jedná o příslušenství tvořené náklady řízení, které si věřitel v souvislosti se soudním uplatněním pohledávky předtím platil ze svého (ve shodě s § 140 odst. 1 o. s. ř.). Právo na náhradu těchto nákladů proto již věřiteli (žalobci) nelze v příslušném soudním řízení přiznat. Šlo o situaci, kdy po ukončení insolvenčního řízení (po účinnosti a splnění reorganizačního plánu) vzal žalobce zpět žalobu v řízení, které bylo zahájeno před zahájením insolvenčního řízení, a ve kterém bylo následně pokračováno – žalobce vzal žalobu zpět (pohledávka zanikla v reorganizaci), ale domáhal se nákladů řízení s tvrzením, že žaloval oprávněně. Nejvyšší soud potvrdil skutečnost, že přesto, že před právní mocí rozhodnutí soudu o náhradě těchto nákladů (podle § 142 o. s.ř. nebo podle § 146 o. s.ř.) nemohl věřitel (žalobce) toto příslušenství přihlásit do insolvenčního řízení, nemá žádného vlivu na závěr, že není možné náklady řízení přiznat.
V usnesení 29 NSČR 206/2017 Nejvyšší soud posuzoval podmínky pro projednání insolvenčního návrhu věřitele, který prokazoval předlužení dlužníka, avšak neexistoval druhý věřitel se splatnou pohledávkou, pouze další věřitelé s pohledávkami nesplatnými. Nejvyšší soud souhlasil se stanoviskem DRV když uvedl, že existence nejméně dvou věřitelů dlužníka se splatnými pohledávkami vůči dlužníkovi je definičním znakem úpadku jen ve formě platební neschopnosti, proto je třeba ustanovení § 143 odst. 2 insolvenčního zákona považovat za pravidlo, které dopadá jen na případy úpadku ve formě platební neschopnosti. Lze tedy uzavřít, že předpokladem pro zjištění úpadku dlužníka ve formě předlužení k návrhu věřitele není osvědčení existence další osoby se splatnou pohledávkou vůči dlužníku; insolvenční navrhovatel je povinen doložit existenci své splatné pohledávky a osvědčit úpadek dlužníka. Rozhodnutí je významné zejména pro bankovní a velké věřitele, kdy se předlužení dlužníci bránili insolvenčnímu řešení doposud tím, že uzavřeli s ostatními věřiteli dohody o prodloužení splatnosti.